Moje zkušenosti

V roce 2009 jsem měla úraz na závodech v orientačním běhu. Při sprintování do cíle a vyhýbání se soupeřce jsem prudce doskočila na kámen, noha se po něm sklouzla do strany a vykloubila jsem si koleno. Naskočilo opět zpátky a až tolik to za několik hodin nebolelo, rozhodla jsem se tudíž tehdy „běžet“ ještě odpolední etapu. Šlo mi o vítězství v tříetapových závodech. V další etapě mi však koleno vyskočilo ještě třikrát, byť jsem se snažila běžet opatrně a měla ho zatejpované. Pokaždé v něm trochu křuplo, koleno vyskočilo a zase naskočilo. Rozhodnutí běžet se zraněným kolenem zpětně hodnotím jako momentální absolutní zatemnění mysli a bláznovství, kterým jsem si pravděpodobně stav kolene hodně zhoršila.

Magnetická rezonance ukázala poškozené menisky, natržený postranní vaz a povolený a rozvlákněný přední zkřížený vaz. Za několik týdnů jsem podstoupila první artroskopickou operaci kolene (v nemocnici v Příbrami). Při ní mi ořízli roh předního menisku. Přední zkřížený vaz vyhodnotili jako sice povolený a rozvlákněný, ale ještě fungující. Po této operaci mi návrat ke sportu trval déle, než je obvyklé. Myslím, že to bylo tím, že jsem hodně podcenila rehabilitaci. Na žádnou cílenou rehabilitaci jsem nechodila, bylo mi doporučeno pouze jezdit na kole. Jsem přesvědčená, že to byla chyba, bylo potřeba hodně posilovat stehenní svaly. Dlouhou dobu mě pak bolelo pod čéškou a nemohla jsem vůbec běhat. První úspěšné pokusy byly až skoro po dvou letech od operace. Pak to šlo již rychle, začala jsem se vracet ke všem sportům, mohla jsem zase začít s orienťákem, lézt po skalách, jezdit na běžkách…na sjezdovky jsem si troufla až za další rok.

V létě 2013 jsem udělala prudký krok dozadu a něco opět v koleni „přeskočilo“. Resp. pocitově to nebylo koleno, ale hlavička lýtkové kosti. Poté se mi to stalo ještě několikrát, i při „nevinném“ pohybu, většinou šikmo dozadu nebo při otáčení. Na magnetické rezonanci zjistili téměř utržený přední zkřížený vaz (prý pravděpodobně dlouhodobým opotřebováním od toho prvního úrazu). Podle lékařů (ptala jsem se na názor raději několika lékařů) nešlo o problém hlavičky lýtkové kosti, ale vyskakovalo mi koleno kvůli nefungujícímu křížovému vazu. Byla mi doporučena operace – plastika LCA. Vzhledem k tomu, že chci sportovat a bez křížového vazu bych nemohla ani běhat orienťák, ani lézt po skalách, o sjezdovém lyžování nemluvě, tak jsem souhlasila. Nechtěla jsem čekat, až se koleno opět vykloubí a způsobím si ještě další poranění. Navíc bez křížového vazu se rychleji opotřebovávají chrupavky.

Hledala jsem na internetu doporučení na dobré ortopedy – jako nejlepší mi vyšli dle zkušeností pacientů MUDr. Hospodár (Rehabilitační klinika Malvazinky), MUDr. Maurer (nemocnice v Motole), MUDr. Havlas (ORP Centrum), MUDr. Váchal (CLPA). Já jsem se nakonec rozhodla jít na operaci k MUDr. Leškovi, který operuje v Praze na Rehabilitační klinice Malvazinky. Doporučil mi ho kamarád, který u něho byl na téže operaci, stejně tak jeho příbuzná, u obou je výsledek dobrý. Dobré zkušenosti jsou prý i s MUDr. Vítem Dvořákem (Beroun).

Operace proběhla ve čtvrtek 5. 12. 2013. Ráno jsem nastoupila do nemocnice, kolem poledne mne operovali. Domů jsem šla v neděli 8. 12. Již v nemocnici začala rehabilitace, kterou podrobně popisuji v samostatném menu.

Anestezii je možno zvolit celkovou nebo svodnou (epidurální nebo spinální). Celková má riziko zvracení, bolest po operaci přichází dříve, při svodné zase prý hrozí velké bolesti hlavy. Celkovou anestezii jsem již absolvovala a neměla jsem po ní nejmenší potíže, navíc představa, že budu slyšet nebo i vidět na obrazovce, co se mi s kolenem děje, se mi moc nelíbila, zvolila jsem proto celkovou anestezii. Štěp mi při operaci brali pod čéškou – z ligamentum patellae s dvěma kostními bločky na obou koncích (tzv. BTB plastika: bone – tendon – bone). Šroubky mi dali vstřebatelné. Pan doktor ještě zašil vnější meniskus – měla jsem tam prasklinku ještě z úrazu v roce 2009. V nemocnici jsem pak dostávala nitrožilně antibiotika jako prevenci zánětu, injekce do břicha jako prevenci trombózy a léky proti bolesti (také nitrožilně). O další léky proti bolesti jsem si mohla říct, ale nebylo potřeba, v podstatě mne to až tolik nebolelo. Dle diskusí na internetu jsem čekala celkově mnohem horší průběh. Nicméně se doporučuje říkat si o léky proti bolesti včas, aby se bolest moc nerozjela. Musela jsem ležet na zádech, první dny s nohou ve zvýšené poloze a ledovat. 2. den jsem mohla jít do koupelny. 3. den mi vyndali dreny – nic příjemného, ale opět to bylo lepší, než jsem podle zkušeností ostatních čekala.

Po propuštění z nemocnice jsem převážně seděla na gauči s nohou podloženou, odpočívala a cvičila dle rozpisu. Chodila jsem pouze po bytě o berlích. Píchala jsem si dále sama injekce do břicha proti srážení krve, léky proti bolesti jsem nepotřebovala. Brala jsem Wobenzym – doporučují ho pro rychlejší rekonvalescenci již před operací a následně po ní, já ho začala brát až po operaci. Každý den jsem koleno ledovala (sáčky mražené kukuřice), většinou dvakrát denně po cvičení. Ledování je doporučováno různě dlouhou dobu – někdo doporučuje pouze první 4 dny, aby se pak nebrzdily hojivé procesy, mně bylo doporučeno ledovat asi 6 týdnů, poté Priessnitzův obklad. Po 12 dnech od operace kontrola – vyndání stehů.

Co se týká ortézy, názory se hodně různí. Někdo nedoporučuje ortézu vůbec, jiný naopak doporučuje nosit ji 6 týdnů v podstatě permanentně, ve dne v noci. Já ji doma, kde jsem chodila o berlích, nenosila, začala jsem ji nosit až po měsíci, kdy jsem začala chodit do práce (ještě o berlích). Po šesti týdnech jsem byla na druhé kontrole, kde mi ortoped doporučil odložit berle i ortézu. Tj. jsem ji nosila v podstatě pouze 14 dní přes den, kdy jsem se pohybovala o berlích i venku.

Spát se musí min. 14 dní na zádech, ne na boku! Já spala na zádech raději asi měsíc, poté jsem si na boku dávala mezi kolena polštář. Na zádech jsem si nohu podkládala polštářem.

Některý lékař dělá po operaci cca 3 punkce (injekční odsátí tekutiny s krví), mně ji nedělali vůbec. Oteklé jsem měla koleno řekla bych přiměřeně, ještě 4 měsíce po operaci jsem trochu měla.

Komplikace dalo by se říct u mne asi ani nenastaly – pouze jsem asi 14 dní měla tak jednou denně na chvíli červené horké prsty na noze – ale trombóza to prý nebyla, pravděpodobně to souviselo s otokem. Také jsem od začátku pociťovala ostrou bolest v „levém zadním rohu“ kolene při ohnutí, což asi není úplně typické. Postupně se to ale zlepšovalo. Nyní to sice stále bolí, ale po rozcvičení se bolest zmírní nebo přestane úplně. Doufám, že to bude ještě otokem a i tento problém se časem srovná.

Řízení automobilu: uvádí se opět různě – u operované pravé nohy průměrně po 4 až 5 týdnech, u operované levé po 10 dnech. Já jsem začala řídit po 6 týdnech (operovaná levá), dříve jsem si netroufala sešlapovat naplno spojku.

Co se týká bolesti – někdo říká, že po 5 měsících přestává koleno pobolívat, někdo zase, že „o něm člověk ví“ ještě tři roky.

———————————–

Zhruba do 6. měsíce po operaci šlo vše bez problémů – rehabilitace, postupný návrat ke sportování…6 měsíců po operaci jsem běhala bez problémů 5 km okruh, jezdila na kole, posilovala. Bolest – pouze drobné pobolívání ve výše zmíněném levém zadním rohu kolene. Poté jsem malinko zvýšila zátěž v posilovně a koleno poprvé od té doby nateklo. Z vnější strany byl ve stoji viditelný „pytel“. Následující asi 3 měsíce jsem vždy zkusila nějak sportovat, koleno nateklo, následovala týden pauza, koleno mírně splasklo, ale úplně v podstatě už nikdy…takže další pauza, další pokusy, další otok…vrátilo mě to s rehabilitací o hodně zpátky. Poté jsem navštívila lékaře – doporučil mi otoku si nevšímat, pouze se řídit bolestí. Hlavní je prý naposilovat stehenní svaly, pak se vše většinou upraví. Prý je to vcelku častý stav – člověk si myslí, že je to již ok a při zvýšení zátěže zjistí, že ještě není. Rozhodla jsem se prozatím vynechat běh, jezdit pouze na kole nebo na rotopedu a posilovat, plus cvičení na balanční podložce pro posílení mikrosvalů. Zafungovalo to :-), posiluji nyní jenom lehce, běhám opatrně atd., otok se již nevrátil (resp. trvale je tam od té doby možná ještě minimální, ale pocitově vůbec). Dobrý pocit mám z cvičení na balanční podložce – teď už cvičím jen v podstatě stoj na jedné noze (mírně pokrčené koleno, aby nebylo „zamčené“ v úplném natažení), srovnat správně kotník, koleno, kyčel a držet balanc. S přestávkami, mezitím klouby kroužením uvolnit. Cítím, že se noha doufám celkově kolem kloubů zpevňuje. V zimě jsem jezdila bez problémů na běžkách, i bruslení. Sjezdovky raději nechávám na příští rok.

Nyní jsem 2 roky po operaci, normálně běhám (i orienťák v terénu), lezu po skalách a všechno. Ortézu nepoužívám, aby si noha nezvykla, snažím se sportovat opatrně.

Letos – v březnu 2016 jsem se odvážila na sjezdovky – a pohoda :-). Určitě by to bývalo šlo i dřív, je to spíš o bloku hlavě. Raději jsem si vzala ortézu, ale necítila jsem rozdíl mezi zdravou a operovanou nohou.

Copyright © All Rights Reserved · Green Hope Theme by Sivan & schiy · Proudly powered by WordPress

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain